Dnešní uspěchaný svět je hektický a nesmlouvavý. Na jedince je kladeno tolik požadavků, že mnoho z nás tuto tíhu neunese a pokud tato situace trvá dlouho, dostaví se to, čemu říkáme, že nám došly baterky. Mnozí si říkají, že víkend odpočinku to spraví a bude zase dobře. Ze začátku to i tak funguje, ale postupem času se dluhové nůžky mezi potřebou odpočinku a naložených úkolech na naší osobu stále více rozevírají. A pak se to stane. Jednoho dne už nám nestačí 10 káv denně, nestačí si slibovat, že večer si lehnu dřív, prostě najednou nečinně sedíme a nejsme schopní nic. Dostavil se syndrom vyhoření. Pravdou je, že každý má na stres a únavu jinou citlivost. Někdo snese hodně, někdo se hroutí již pod malým tlakem.
Pocity , když ,,vyhoříme“
– jsme permanentně unavení
-stále jen něco musíme
– jsme otroky ostatních
-nemáme čas na sebe, ostatní mají přednost
Jednoho dne se nám přestane líbit, že naše osoba je stále utlačovaná a my podlehneme syndromu vyhoření. Už nevydíme věci racionálně, ale máme pocit, že už to prostě dál nevydržíme.
Koho postihuje nejvíce?
Nejohroženější skupinu tvoří lidé, kteří pracují s dalšími lidmi, jako třeba zdravotníci, pracovníci v sociálních službách, učitelé, ale i maminky na mateřské dovolené, kdy jsou sice doma, ale je na ně kladeno víc, než je v jejich silách zvládnout.
Jak se dostat zase do normálu?
Není na místě, abychom tento problém bagatelizovali. Tato porucha má své číslo diagnosy a jde o regulérní nemoc. Čím déle s ní nebudeme nic dělat, tím více na to doplatíme. V tomto případě je na místě vyhledat psychologa nebo psychiatra, svěřit se s e svými potížemi a nechat se léčit odborníkem. V žádném případě si nepomůže člověk sám. Jen odsouvá to, co stejně bude muset udělat, pokud se bude chtít z tohoto stavu vymanit. Zde je třeba nejen podpůrné farmakologické léčby, ale je na místě i psychologický rozbor situace, psychoterapeutická sezení a mnoho dalších možností, které nám může nabídnout jen odborník.